Krakonošova stovka aneb Letmá procházka letními Krkonošemi

Krakonošova stovka, 46. ročník dálkového pochodu Krkonošemi na 100 km. Start 15.6.2012 21:00 ve Vrchlabí na náměstí. Dobrá příležitost, jak poznat velkou část Krkonoš v létě.

Před pochodem

Kdesi na internetu jsem se dočetl, že kdo chce poznat Krkonoše v co nejkratším čase, je pro něj ideální dálkový pochod Krakonošova stovka. Jelikož jsem dosud tyto hory znal prakticky jen v zimě (a malou část i na podzim, převážně v mlze), podívat se do těchto krajů v létě mne rozhodně lákalo. Druhou motivací pro účast na této akci byl fakt, že loni na celkem rovinatém terénu Strakonické stovky (kde jsem si fakt sáhnul na dno a byl rád, že dorazil do cíle) jsem byl mým společníkem z noční části, postarším, ale velmi svižným turistou, přesvědčován, „že to zase není taková hrůza, jak se zdá“. Tehdy jsem uvažoval spíše o kratší, denní variantě Krakonošova pochodu, což je 58 km, nakonec jsem se ale rozhodl zkusit si rovnou stovku a uvidím.

Bál jsem se deště a vedra. Déšť by byl deprimující, vedro ubíjející. Předpověď počasí nakonec sázela na druhou variantu, nicméně jelikož první část pochodu se šla v noci, bylo jasné, že vedro mne potká naštěstí až ke konci. A čím víc urazím za tmy, tím méně kilometrů pak za vedra. Start byl v pátek 21 hodin, organizátoři vypsali na pochod limit 24 hodin, já jsem ovšem potřeboval urazit trasu nejvýše za necelých 21 hodin, abych se mohl vrátit se zpět do jižních Čech bez nutnosti přespávat ve Vrchlabí (v neděli dopoledne jsem potřeboval být v Budějovicích). Napsal jsem si trasu podle mapky z internetu včetně přibližného času, kdy bych chtěl kde být, abych případně mohl korigovat tempo. Optimisticky jsem si nasadil čas na 18 hodin, s tím, že když to s kopce půjde, ulevím nohám pomocí klusání.

Vzhůru na start

Přišel den D. Cesta do Vrchlabí autobusem proběhla sice bez ujetí přípoje, ale po šílené zácpě na D11 hned na okraji Prahy jsem začal mít obavy, že nestihnu start. Naštěstí se nakonec vše dobře zvládlo, převlékl jsem se, na nohy nasadil silniční běžecké boty (protože to někdo na internetu doporučoval) a do batohu na cestu jsem dal jen to nejnutnější, tzn. 2 rohlíky, sušenku, 3 margotky, 2 lahve s vodou (jedna už poloprázdná), mapy, peněženku, rozpis trasy, větrovku, čelovku, tepláky a naopak tílko na denní vedro. Na sobě jsem měl tričko a kraťasy, i v devět bylo ještě docela teplo.

První úsek: do Harrachova (30. km)

Krakonoš nás slavnostně odstartovat v devět hodin, popřál šťastnou cestu, pod hrozbou bouřky nás varoval, ať nikde nic nevyhazujeme, a dav více než 300 účastníků vyrazil vstříc prvnímu stoupání – 540 m převýšení na vrch Žalý. Plánoval jsem trošku chvátnout, jelikož prý na první kontrole bývají šílené fronty. Nicméně rozhodně jsem nehodlal do toho kopce běžet, jako někteří šílenci. Kombinací rychlé chůze a popobíhání v rovnějších úsecích jsem dosáhl vrcholu za 40 minut, díky čemuž jsem frontu předehnal. Kolik lidí tam bylo dříve, jsem neměl moc odhad, ale faktem je, že dolů ze Žalého jsem sbíhal úplně sám. Postupně se stmívalo, občas se otvíraly na obě strany daleké vyhlídky a já jsem jen doufal, že někde ještě někoho potkám. Má zkušenost z nočních pochodů je totiž taková, že mne někdy k ránu chytá spánková krize a nejlepší způsob, jak ji překonat, je jít s někým dalším a povídat si. Po šesti kilometrech jsem konečně dohnal dva účastníky, s jedním z nich – Jirkou Velebou jsem pak s několika přestávkami odchodil celý zbytek pochodu. Tímto mu patří mé díky, protože jestli jsem ho nějak brzdil, velice se omlouvám, nicméně rozhodně mi jít ve skupince psychicky pomáhalo. Společně jsme dorazili na kontrolu na Horní Mísečky, kde jsme dali dobrý horký čaj (téměř jsem se popálil), bohužel byl moc sladký, takže jsem nakonec cestou ještě pil z mých zásob vody. Tady jsem rozsvítil čelovku, protože už se zcela setmělo a navíc zde trasa opouštěla na chvíli zpevněné cesty a přes Kotelní jámy stoupala na Dvoračky. Pěkné bylo nejen přecházení zurčícího potůčku a pohled na noční lavinovou dráhu, ale také putující čelovky poblikávající před námi i za námi. Z Dvoraček to bylo do Harrachova na další kontrolu 7 km, většina po asfaltu. Nic moc část, takže jsem se jí snažil co nejrychleji seběhnout, ať to mám za sebou. Kontrola v Harrachově byla přemístěna, takže jen díky ochotě nějakých místních se nám ji podařilo najít – byla za hornickým muzeem, ve velmi zastrčené části města. Dorazili jsme sem ve 23:50 a potkali na odchodu partu, co šla před námi. Nevím, jak na tom byli ti, co na kontrolu dorazili třeba kolem druhé v noci, protože to už na místní moc spoléhat nemohli. Dal jsem moc dobrý chléb se sádlem a cibulí, řádně se napil a vyrazil vstříc hlavnímu krkonošskému hřebenu.

Druhý úsek: na Lužickou boudu (52. km)

Cesta z kontroly vedla chvíli podél řeky, pak se vrátila na značku a pokračovala po asfaltu. Tohle byla nejspíš nejhorší část celé stovky. Pozvolné, ale neustálé stoupání, které moc neubíhalo. Snažil jsem se jít rychlou chůzí, ale postupně jsem zpomaloval. Několikrát jsem zastavoval na pití, pak už došla i energie, v posledním úseku před Voseckou boudou jsem vytáhl margotku a při pomalé chůzi ji dojedl. Myslel jsem si, že se k té boudě snad nevydrápu. Během stoupání mne opustil Jirka a předběhly (doslova, mihly se kolem mne jako blesk) mne dvě další čelovky, jinak nikde nikdo. Zdálo se mi, že jsem někde za sebou viděl ještě jednu čelovku, ale buď to byla nějaká halucinace, nebo na toho dotyčného sedla ještě horší krize než na mne, zkrátka už jsem pak nikoho nepotkal. Na hřebeni fučelo, takže jsem nasadil větrovku, ale kupodivu ten pocit, že už jsem nahoře, výhledy daleko do kraje a konečně trochu víc terénní cesta mně dost pomohly, a tak jsem pokračoval už svižněji směrem na Sněžné jámy. Tam se dosud široká cesta měnila v takovou tatransko-alpskou kamenitou stezku, takže jsem musel našlapovat opatrně. Ani jsem netušil, že u nás také takovéto stezky máme. Měl jsem občas skoro strach, aby mne vítr nevzal a nehodil někam přes okraj do Sněžných jam. Stezka vedla přes kamenné tory Mužské a Dívčí kameny, působící ve tmě skutečně tajemně a pak začala sestupovat do sedla ke Špindlerově boudě. To už jsem měl dost hlad a pamětliv sdělení, že na další kontrole (Lužická bouda 52. km) na nás čeká dobrá gulášová polévka, sbíhal jsem dolů do údolí. Tak jsem opět doběhl a i předběhl Jirku, sešli jsme se pak na kontrole. Tam jsem ale zjistil, že nemám mapu s kontrolami, jelikož jsem jí nechal v Harrachově - naštěstí mi ji prozíraví spoluúčastníci (asi ty dvě hbité čelovky za Harrachovem) vzali s sebou, a tak jsem díky nim nemusel pochot předčasně vzdát.

Třetí úsek: na Sněžku (65. km)

Polévka skutečně bodla a na další úsek, již za pozvolného svítání, se tak vyráželo hned lépe. Trasa opouštěla hřeben a pokračovala do Polska, kde byl velmi obtížný terén. Ve čtvrtek v Krkonoších dost pršelo, ale tahle cesta by byla podmáčená asi i bez dešťů. Pět kilometrů více méně mírného klesání jsem lezli více než hodinu, přičemž jsem několikrát zapadl do bláta, či se nedobře smekl po kameni. Pak pod skalnatým východem Pielgrzymy (Poutníci) se cesta zlepšila a dovedla nás klesáním a následně po rovince až k další kontrole – Domek Mysliwski. Tam se naše skupinka rozšířila na čtyři členy – včetně jednoho zahraničního účastníka z Německa - Thomase. Odsud už byla vidět Sněžka – jenže to bylo ještě 6 km a 440 m převýšení. Po dobrých sušenkách a čaji na kontrole se ale šlo hned lépe a nad jezerem Maly Staw jsme mohli pozorovat východ slunce. Závěrečný výstup na Sněžku od Slezské boudy mi dal sice docela zabrat, ale čekal jsem to horší. Překvapilo mne, že jsme cestou potkávali dost turistů, kteří nešli náš pochod, ale drápali se také v půl šesté ráno na Sněžku či ze Sněžky. Odkud se rojili, bylo mi záhadou.

Čtvrtý úsek: do Pece pod Sněžkou (84. km)

Sněžka! Do cíle zbývá 35 km. Navíc už vlastně skoro jen z kopce. Na poštovně jsme si cvakli kontrolu a ostatní vyrazili rovnou dolů. No, já jsem si původně plánoval trochu odpočinout, ale říkal jsem si – dolů to půjde samo, půjdu raději s nimi. Jenže tak jednoduché to nebylo, klesání bylo příliš prudké a když konečně nastala trochu rovinka, svítilo mi ranní slunce přímo do očí. Navíc jsem poznal, že výstup na Sněžku si nějaké ty zásoby energie také vybral. Postupně jsem tak do sebe za chůze nasulcoval jeden rohlík (zbytek skupinky mi ale stejně beznadějně utekl), což mi pomohlo a další úsek od chaty Jelenka na Pomezní boudy už byl mnohem lepší. Na Pomezních boudách se naše skupinka opět sešla a po marném hledání kontroly (kterou organizátoři zřejmě ještě nestihli zajistit) a krátkém občerstvení z vlastních zásob jsme pokračovali klesáním přes Malou Úpu ke Spálenému Mlýnu. Tuto cestu jsem znal ze zimy, kdy jsme tady jezdili na sáňkách šílenou jízdu z kopce, a tak jsem věděl, že se jedná na začátku o rovinku, posléze výrazné klesání. Pak ještě krátký výstup k chatě Jana, prudký sešup do Velké Úpy a pak po asfaltce souběžně se silnicí do Pece pod Sněžkou. Bylo zajímavé vidět ranní, probouzející se přírodu Krkonoš v létě, jako takový velký kontrast se zimou. V Peci pod Sněžkou byla poslední kontrola. Tu začali rozbalovat právě když jsme dorazili. Takže posilnění před posledním úsekem – dva chleby se sádlem a přes půl litru minerálky.

Pátý úsek: do Vrchlabí (100. km)

Kontrolu jsme opustili v 7:56. Slunce už začínalo trochu pálit a bylo mi jasné, že poslední větší výstup – asi 300 m převýšení bude stát za to. Nakonec to ještě tak hrozné nebylo, až u rozcestníku pod chatou Mír jsem si chtěl zkrátit cestu (proč bych obcházel příkop), načež jsem špatně odhadl, kde příkop končí a zahučel jednou nohou asi 30 cm do vody. Tentokrát se tedy sluníčko i hodilo, jinak by to určitě mělo horší následky pro další schopnost chůze. Následoval mírný, ke konci spíše prudší seběh do Horního Lánova. Odsud už to bylo do Vrchlabí jen 5 km! Dohnali jsme přitom dalšího účastníka. Vypadalo to, že se do cíle dostaneme do desáté hodiny. Jenže to jsme nepočítali s tím, že zatímco do této chvíle se nám bloudění celkem vyhýbalo, vybereme si to teď za celou trasu. Nad vesnicí totiž byly pastviny a my jsme všichni pokračovali po vyježděné cestě podél ohradníku vzhůru. A slunce pálilo a my pořád lezli nahoru, za stromořadím na mezi se zase objevil další úsek pastviny a zase cesta pokračovala nahoru. Až už mi to přišlo divné. Čelo naší skupinky dorazilo až k samotě, kde sice byli lidé neinformovaní „my jsme tady dneska poprvé“, zato ale určitě věděli, že tudy značka do Vrchlabí nevede. Po krátké konfrontaci s mapou jsme sice nenašli místo, kde jsme značku opustili, ale zato bylo jasné, že jdeme úplně špatným směrem. Jeden z účastníků to pak střihnul rovně do lesa, to jsem po skouknutí terénu odmítl a seběhl zpátky dolů k začátku ohradníku. Správnou cestu už jsme pak po překročení louky vysokou trávou poměrně snadno našli, samozřejmě téměř nestoupala, takže ten výstup ve vedru jsme si klidně mohli odpustit. Bloudění však ještě nebyl konec – těsně před Vrchlabím, kde už se naše skupinka roztrhala (Jirka se rozběhl vstříc cíli a Thomas se ztratil kdesi vzadu), jsem opět špatně odbočil a dorazil do Vrchlabí úplně z jiné strany. Na hlavní silnici jsem se ale už zorientoval správně (kostel byl dobré vodítko) a rozhodl se běžet vstříc cíli, ať jsem tam co nejdříve. Nakonec jsem dosáhl cílové čáry v 9:54, tedy přesně za 12 hodin a 54 minut cesty, bez noční i jakékoliv jiné vážnější krize.

V cíli!

Původně jsem byl označen za pátého, v konečném vydání výsledků jsem pak jako šestý, což mne docela překvapilo - tedy na to, že jsem dost velkou část cesty jen tak šel a rozhodně jsem to neběžel jako nějaký závod. (Jako to dělají pravidelně ti první, lámající traťové rekordy, letos první dvojice za 11:50). Navíc se po doběhu cítím rozhodně lépe než po Strakonické stovce. Kolik lidí nakonec dorazilo do cíle v limitu 24 hodin, ovšem nevím, protože výsledková listina na stránkách DDM Pelíšek Vrchlabí sice téměř online přibývala, ale pak se zasekla na čase někde pod 23 hodinami. Myslím ovšem, že dorazit ve vedru, které pak přes den nastalo, byl téměř nadlidský výkon a paradoxně tak ti, kteří šli déle, na tom byli o dost hůř než já. Jinak celá trasa pochodu sice dle mapy měla jen 99,1 km, ale s ohledem na bloudění to tu stovku určitě dalo. Tak ať žijí Krkonoše!